To byl pan učitel !
Bývalí žáci rádi vzpomínají na Burianovy hodiny matematiky, tělocviku, pozemků a vůbec všeho, v čem jako kantor působil. Nerozčiloval se a nehuboval. Většinou stačilo, aby se významně podíval. Hlas nezvyšoval, neboť v každém okamžiku byl natolik zřetelný a srozumitelný, že další hlučnost by byla nadmíru. Často se omlouval, že matematika je šťavnatá jako suchar. Byl důsledný, ale chápal ty, kteří pro vědy matematické neměli vlohy.
"Víš", říkával budoucím nestudentům, "ty se asi nebudeš živit vědou." A na usmířenou dodával, že dotyčný nebo dotyčná mají dobré srdce a ruce, že jsou šikovní a společnost přece potřebuje také dobré řemeslníky a pečlivé maminky.
Měl rád včely a rozuměl jim. Prakticky. Teorii měl v malíku, ale nechával ji jiným, aby ji nabízeli. Dokázal obdivovat stromy, upravené zahrady a vedl k tomu své žáky. O své práci přemýšlel a uměl se s ní vyrovnat. Přitom mu bylo jedno, zda jezdí s kolečkem anebo osobitým rukopisem připravuje výstižné, vyčerpávající, ale zvládnutelné prověrky pro svou potřebu či jako okresní metodik pro ostatní. Rád psal na stroji.
Uměl poutavě vypravovat a těžil z toho, že hodně pamatoval. Ač osud ho předurčil pro dráhu číslic a matematických zákonitostí, jistě by se byl uplatnil také ve vědách společenských. Sice by nemohl v dějepise zakončovat pečlivý a srozumitelný výklad udivujícím obratem "Narodil se nám zlomeček", ale zajímavé chvilky by to musely být. Pan učitel Josef Burian byl nepředstavitelně sečtělý a uměl vyhmátnout nejzajímavější okolnost.
Měl však také rád pozorné posluchače. Hlavně takové, kteří přehlédli, že poutavý příběh už slyšeli podruhé. Před důchodem se stal na pár školních roků zástupcem ředitele. Svědomitým, spravedlivým, taktním a příkladně pracovitým. Přicházel první do školy a poslední odcházel. Vážil si důvěry a odměňoval se poctivostí na poli řízení. V roce, kdy dosáhl důchodového věku, důstojně oslavil své narozeniny, dokončil školní rok, ale do budovy už jako řadový učitel nikdy nevstoupil. Proto vzešel do povědomí jako pan učitel v mužné kráse svého stáří, jenž po sobě zanechal matematický pořádek.
Málokdo však ví, že jeho cesta do školství nebyla jednoduchá. O tom svědčí několik životních epizod.
Na technice
Jedním z nejkrásnějších okamžiků pražského prokuristy nevelké uhelné společnosti nastal,
když listonoš v cibelínové perelíně doručil v Praze na Pankráci rekomando se strohým sdělením, že syn Josef Burian byl přijat ke studiu na technice a žádá se, aby P. T. rodičové vzali rozhodnutí na vědomí a byli nápomocni k provedení řádné imatrikulace.
Čas poklidnějšího studia na reálce a hojných bidýlkových návštěv pražských divadelních scén se zdál být omezen. Stal se studentem, kterého začali oslovovat Joe, neboť ve chvilkách sebezpovědi se příliš obdivoval snad svému vzdálenému příbuznému v americké Kalifornii. Už nevím v kolikátém semestru navštěvoval studující Joe přednášky a semináře zaměřené na pozemní stavitelství. Tenkrát rýsoval a propočítával dálniční nájezdy v podobě čtyřlístků, i když netušil, že v praxi toho nikdy nebude smět využít. Přišel totiž 15. březen sněhově smutného devětatřicátého roku, který naše dějiny posunul kamsi do nesoučasnosti. Zhruba za sedm měsíců nejen studenti vyjádřili první otevřený nesouhlas s tím, že nová Říše v Evropě začala pohlcovat mladé lidi pro válečné účely. A bylo to právě v Praze na Karlově náměstí, kde se jich z Techniky hodně kumulovalo.
Studující Joe měl zásluhu své tělesné urostlosti výborný přehled. Obdivoval se kolegům, kteří vyrukovali se štaflemi. Stačilo, aby za jejich okované čelisti vstoupilo pár odvážlivců a vznikl kováním ohraničený šíp, který rozrazil sebestmelenější policejní kordon. Ačkoli akce k 28. říjnu byly dlouho známy a připravovány, vstup studentů do jejich realizace překvapil nejen Pražany, ale také cizí vojska.
Drobné šarvátky se měnily v stále důraznější projev občanskostudentské neposlušnosti. Běda okupační uniformě, která včas nezmizela. Ovšem, jak nás poučuje historie, postiženi bývají obvykle ti nejzdrženlivější. Joe si uvědomoval, že v jeho rukách je obrovská síla, a proto ji nechtěl použít. Navíc nepocházel z rodu rebelů ani pouličních provokatérů. Jenomže osud se zařídil jinak. Okupační oficír ne zrovna urostlého vzhledu byl napaden. Ošklivě a bolestně. Když přežil okamžiky překvapení, odhalil zbraň. Joe mu byl nejblíž. Nekonečné vteřiny hleděl do ústí parabely. Až vteřinové zaváhání využil k úniku. Skok doleva, otočka o stoosmdesát stupňů ... a vyšlo to. Tramvaj se chystala k odjezdu. Prázdná, neboť Pražané tento den bojkotovali hromadnou dopravu, jak kázalo BBC z Londýna.
"Proboha, jeďte," zaúpěl Joe.
Konduktér pochopil. Třikrát prudce zatáhl za koženou šňůru.
řidič v posledním okamžiku zahlédl, že cizák se zbraní v ruce někoho pronásleduje. Ač to předpisy zakazovaly, z první polohy přetočil řídící kliku téměř na doraz. S rachotem se dřevěná elina rozfofrovala.
Půjdeš učit
V listopadu se student Joe objevoval na fakultě jen zřídka. Přednášky a semináře odpadaly, nervozita pronikla snad do každé posluchárny a ubytoven. Kdo mohl, koleji se vyhýbal, neboť tady bylo odpůrců režimu příliš hodně pohromadě. Většinou studenti ze vzdálených míst byli nuceni využívat přístřeší. Ti na to také v noci druhé poloviny měsíce listopadu nejvíce doplatili. Vybraní zaplatili životem, ostatní zdravím a nasazením na práce převážně ve zbrojním průmyslu mimo vlast. Josef byl přidělen do jedné z pražských dílen se strategickou výrobou.
Se studiem se rozloučil a duševně živořil. Najednou se kolega bál pozdravit kolegu a na dlouhé měsíce se vytratil humor. Strach z nasazení v Říši nutil k válečně rychle uzavíraným manželstvím, neboť zavládl strach mezi mládeží podporovaný nejistotou rodičů.
Už se v jílovské Husově ulici objevil známý Brieftrager, česky listonoš, pan Fiedler. Tentokráte jeho kožená brašna obsahovala pro čp. 260 protivně modrou úřední obálku s fialovými orlicemi v neobvykle vysoké výplatní hodnotě. S těžko tajenou obavou i zvědavostí zvonil u Burianů.
"Pro mladého", drmolil, "z Oberlandratu v Hybernský" a po chvíli prozrazoval služební tajemství, že dnes má podobných obsílek víc. Snad chtěl jmenovat Pepovy kamarády, ale paní Burianová nebyla naladěna na stejnou vlnu.
"Ještě tři dny", zněl verdikt pro poslední a zdánlivě svobodný a domácí pobyt bývalého studenta. Horečně se zvažovalo, co dál, neboť se stoprocentně počítalo s odchodem do říše. K panu doktoru Štrosovi? Ten přece už tolika pomohl. Nebo ženitba?
Statečný syn Josef sám rozhodl. "Půjdu se hlásit a odjedu třeba do říše."
"Mlč, proboha, nerouhej se!" ozvalo se z kuchyně a jen pláč zabránil v dalším naříkání.
Když nadešel určený den a bývalý student Josef Burian vsoupil do úřední čekárny, překvapil ho křik. Ozýval se z kanceláře. Střídavě německy a česky. Po dvaceti minutách přestal vnímat. Do konce málem přeslechl výzvu, aby vstoupil.
Ve vzpřímeném postoji, aby snad demonstroval svou osobnost, chtěl vyslechnout verdikt. Po minutě přestal rozumět. Civil na něj řval a mladičký německý oficírek v nejlepším místě kanceláře pod obrazem vůdce si blazeovaně hladil pravé koleno a rákoskou šlehal do blýskavě vyleštěné holínky. Vyzařoval z něho klid, důvěra i lhostejnost k nečisté práci. Jen se zdálo, že komedii bedlivě sleduje, byť česky nerozumí.
"Půjdeš učit, rozumíš? Verstanden?" řval civil.
Předvolaný Josef Burian nerozuměl, neboť nevnímal. Úředník s ním musel smýknout. To se oficírkovi líbilo.
"Ja, ja," konečně vybafl Josef.
"Do Petrova, u vás, zítra, verstaaanden?" znovu zaječel a strčil mu do ruky nějaké papíry.
"Raus!" zakončil vyhazovem úřední předvolání nikoliv do Říše. A tak pan Josef Burian nastoupil pár dlouhých měsíců před koncem války na malotřídní školu v Petrově, jen kousek od svého rodného místa, aby vštěpoval dětem vědomosti. Netušil, že z válčení byl vyreklamován s doživotním předurčením působit ve škole.
Včely
Snad třetím Silvestrem po únoru osmačtyřicet se už do podvědomí deroucí matikář loučil s rodným městem v kruhu svých přátel, mezi něž patřili kromě jiných pánové Václav Čapek, Antonín Ringelhán, Karel Franc a nejmladší Míla Krotký. Místem se stala Škopkova chaloupka částečně určená k přestavbě. Snad jediný člověk, majitel, připravil neobvyklý půlnoční ráz. Když nastal čas, byli všichni pozváni do největší místnosti k novoročnímu přípitku. Uprostřed zcela vyklizeného pokoje stálo do pyramidy sestavené nářadí. Krumpáč, sekyra, naostřené sochory, lopaty. Zábava měla pracovní ráz. Započatou demolici uváděl do taktu zkonzumovaný alkohol.
Pak plynuly dny, měsíce, pololetí. Už radlické problémy, kam se nejen novomanželé z Husovky zásluhou pana Václava Peška a půjčeného Vosmíkova koně přestěhovali, měly podobu včel. Družstevníci totiž prováděli letecký postřik polí. Tenkrát to byla novinka a zainteresovaní si slibovali přinejmenším zázrak. Jenomže při akci se snad letecký čmelák nevyhýbal zahradám, a aby snad byl pilot lépe viděn, poničil mnoho včelstev. Panu učiteli bylo líto starých včelařů, jejichž škoda suma sumarum činila dobrých patnáct tisíc. Zvolili si ho tribunem, tedy mluvčím. Byl potěšen důvěrou a slíbil pomoc. Nejdříve upozornil místní orgány na škodu, pak vyzval k nápravě. Nic se nedělo, proto urgoval. Několikrát. To už měl pečlivě sebrané pytle od nebezpečného postřiku jako důkazní materiál.
Část z nich odnesl na výbor. Zajistil také vzorky uhynulých včelstev a odeslal je na ústředí. Až pak začal kolem události rachot. Mezitím mu docela cizí lidé významně poklepávali na rameno. Jedni přáli bezelstně úspěch, jiní pochybovali, že proti republice ve státě těžko něco zmůže, byť je jeho pravda nezvratitelná.
Konečně došlo k jednání. Zasedací síň už dlouho nezažila takovou účast. Za jedním stolem straničtí a státní představitelé města, předseda družstva, proti včelaři a pan učitel. Družstevníci na to šli takticky. Za ně mluvil pan Hroník, myslím, že se tak jmenoval. Starý člověk, svérázný lidový řečník s vážnými argumenty, které okamžitě zaujaly.
"Víme, věc byla řádně ohlášena, včelaři neposlechli", začal pěkně na rovinu. "Proč včely nezavřeli?" Ozval se smích a rázem si získal sympatie vítěze klání.
Tenhle tón nesmí pokračovat, uvědomil si pan učitel. Nečekal na udělení slova a Hroníkovu řeč odvážně přerušil. Povstal a důrazně vážným hlasem se obrátil na přítomného inženýra družstva.
„Buďte tak hodný a poučte svého zaměstnance, aby se vyjadřoval o odborných záležitostech na fundované úrovni.“
Karty se obrátily, přítomní se přestali smát, mnozí zrozpačitěli.
"Kozu lze zavřít", hřímal pan učitel. Po dramatické pauze dodal "ale totéž nelze udělat se včelami." Ve všech směrech hrál úlohu matematicky přesného zastánce práva. I ve spisovném vyjadřování.
Ještě jednou se pan Horník pokusil zachránit situaci. Tolik si věřil a tolik mu věřili.
" ... že abysme bývali jako votočili česna", vybafl tentokrát dost nesrozumitelně. Jako by právě na tohle pan učitel čekal.
"Včely létají tam, kam chtějí ony, nikoliv my! To se nám dosud nepodařilo", pronášel jak pan farář z kazatelny. Vzápětí odmítl další nevěcnou diskusi a požádal, aby podobným řečníkům už nebylo udělováno slovo, protože věci nerozumí.
Jednalo se ještě dlouho.
Ač cítil podporu mezi přítomnými, málokdo se ji odvážil nahlas podpořit. I když zájmy včelařů hájil vlastně sám, spor vyhrál. Snad až za dva roky dostali požadovaných patnáct tisíc.
(Podle vyprávění z. řed. v.v. J. Buriana, který skonal 6. ledna 1986.)
Jaromír Košťák
Jílovské Noviny 11/2000